Jednička, která drží sama sebe
Sčítačka z minulého dílu zapomněla výsledek ve chvíli, kdy jste sáhli na vypínač. Dneska z týchž hradel poskládáme kruh, ze kterého se jednička nedostane.
Tohle je pátý díl série Jak funguje počítač. Od jediného drátu v ní poskládáme celý počítač a skončíme u toho, proč provoz umělé inteligence stojí, co stojí. Každý díl vysvětlí jednu věc a staví na předchozím.
Na strojích v dílně bývají dvě tlačítka, zelené START a červené STOP. Zmáčknete zelené, stroj se rozběhne, prst pustíte a stroj běží dál. Vaši ruku už k tomu nepotřebuje.
Tlačítko se po puštění vrátí nahoru, kontakt se rozpojí a od té chvíle z něj do stroje žádný signál nejde. Informace, že stroj má běžet, přitom někde zůstala, protože stroj běží. Ve vašem prstu není a v tlačítku taky ne. Drží ji něco mezi tlačítkem a motorem.
Je u toho ještě jedna vlastnost, které si člověk všimne, až když vypadne proud. Stroj se po jeho návratu sám nerozjede, někdo musí znovu zmáčknout zelené. Nikdo to nezanedbal. Norma pro elektrické vybavení strojů to přímo vyžaduje a jako jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout, jmenuje právě obvod, který se sám drží.
Minule jsme skončili u sčítačky, která výsledek ztratila v okamžiku, kdy se změnily vstupy. Hradlo totiž nic z minulosti neudrží. Stroj v dílně ukazuje, že paměť se z takových součástek postavit dá, a dokonce to není složité.
Zmáčkněte START a pak ho zase pusťte. Pak sledujte, co drží cívku pod proudem, když už na tlačítku nikdo není.
Uprostřed sedí relé z druhého dílu, tedy cívka, která elektromagnetem přitáhne kontakt. Nové je zapojení. Vedle tlačítka START vede druhá větev přes kontakt, kterému se v elektrotechnice říká držák, a ten přitahuje tatáž cívka, do které obě větve vedou.
Projděte si to krok po kroku. Zmáčknete START, proud projde horní větví do cívky, cívka přitáhne držák a tím se uzavře i dolní větev. Pustíte START, horní větev se rozpojí, jenže dolní je mezitím zavřená a cívce proud pouští dál. Cívka drží kontakt, který drží cívku.
Tomu zapojení výstupu zpátky na vlastní vstup se říká zpětná vazba. Pod tím jménem ji znáte z kvílení ozvučení: mikrofon zachytí zvuk z reproduktoru, pošle ho zesilovačem zpátky do téhož reproduktoru a ten zvuk se tím dokola živí sám. Tady se místo zvuku drží jednička.
A STOP? Ten dolní větev přeruší. Cívka pustí, držák odpadne a obě cesty jsou najednou otevřené, takže se obvod nemá z čeho obnovit. Proto se stroj po výpadku proudu nerozjede sám: výpadek udělá přesně to co STOP.
Totéž, jenom bez pohyblivých dílů
Relé má stejnou potíž, kterou mělo už ve druhém dílu. Musí se v něm pohnout kus plechu. Tatáž myšlenka se ale dá postavit ze tří hradel, která znáte z dílu třetího, a nic dalšího k ní nepotřebujeme.
Přepněte SET na 1 a pak zpátky na 0. Dívejte se přitom na drát, který se vrací zespodu zpátky doleva.
Celý obvod se řídí jediným pravidlem. Na výstupu je jednička, když ji tam někdo pošle nebo už tam je, a zároveň ji nikdo nemaže. Spojky v té větě jsou přesně ta tři hradla. „Nebo" je OR, do kterého vedle vstupu SET přichází i výstup samotného obvodu. „A zároveň ne" je AND, před jehož druhý vstup se dá NOT a do něj se připojí RESET.
Drát od Q zpátky do OR je ta zpětná vazba. Jakmile se na Q jednou objeví jednička, pošle si ji OR na vstup samo a AND ji pustí dál, dokud RESET nezasáhne. Držák z předchozí animace se celý vešel do jednoho drátu.
Vyzkoušejte si, že se obvod chová úplně stejně jako to relé. Držte SET, Q je 1. Pusťte SET, Q zůstane 1. Zmáčkněte RESET, Q spadne na 0 a po puštění RESET tam zůstane. Stejná tabulka chování, úplně jiné součástky.
Tabulka, která přestala stačit
Vraťte se k té poslední animaci a nechte SET i RESET na nule. Jaká je hodnota na výstupu Q?
Nedá se to říct. Může být 0 i 1, podle toho, co se dělo předtím.
Tím padlo pravidlo ze třetího dílu. Tabulka o čtyřech řádcích tam byla úplným popisem krabičky: když jste znali všechny řádky, dalším pokusem jste se o ní nic nového nedozvěděli. Platilo to ale s podmínkou, že si uvnitř nic nepamatuje. Tenhle obvod si pamatuje.
Zachránit se tabulka dá jediným způsobem: přidat do ní sloupec s hodnotou, kterou měl obvod předtím. Teprve z téhle trojice se výstup určí jednoznačně. Jenže tím se z popisu jednoho okamžiku stává popis toho, co se s obvodem dělo v čase, a to je jiná věc než schéma, které jsme ve třetím dílu kreslili.
Té předchozí hodnotě se říká stav. Obvod si ji nese v sobě, ze vstupních drátů se o ní nedá zjistit nic a jediné místo, kde je zvenčí vidět, je výstup.
Mimochodem, přibyla tím i možnost, kterou kombinace hradel bez zpětné vazby mít nemohla: obvod se dá uvést do stavu, ze kterého se sám nedostane. Když do OR z nějakého důvodu vede trvalá jednička, RESET ji nepřebije a Q už nikdy nespadne.
Jak se jeden uložený bit staví doopravdy
Kruh ze tří hradel se dobře vysvětluje, ale na čipu se používá úspornější zapojení ze dvou hradel NOR, které díl o hradlech zmínil jen jménem. NOR je OR s obráceným výstupem: jedničku dává jedině tehdy, když jsou oba vstupy nuly.
Postaví se tak, že výstup prvního hradla jde na vstup druhého a výstup druhého zpátky na vstup prvního. Vstupy, které zbydou, jsou SET a RESET. Dvě hradla místo tří, a navíc z toho vypadnou rovnou dva výstupy: uložená hodnota a její opak, což se dál v obvodech hodí.
Má to jednu nepříjemnost. Když na SET i RESET pošlete jedničku zároveň, oba výstupy spadnou na nulu, a jakmile vstupy zároveň pustíte, obě hradla se začnou přetahovat o to, které vyhraje. Který stav z toho vyleze, se nedá předem říct. Tahle kombinace se proto prostě zakazuje. Zapojení z hlavního textu takovou díru nemá, protože v něm RESET vyhrává nad SET vždycky, zato stojí o hradlo víc.
Z dvojice hradel NOR a dvou tranzistorů, kterými se do ní zapisuje, vznikne paměťová buňka o šesti tranzistorech. Z těch jsou postavené ty nejrychlejší paměti v procesoru.
Kdy se to smí změnit
Tomu kruhu ze tří hradel budu od teď říkat buňka, protože z něj poskládáme něco většího. Zapisuje se do ní zatím dost neurvale. Dokud držíte SET, výstup ho poslušně kopíruje, takže se uložená hodnota mění přesně tehdy, kdy se mění vstup. V počítači, kde se hodnoty na drátech přepočítávají pořád, by to znamenalo, že si buňka ukládá i každý nesmysl, který se na vstupu objeví cestou.
Řešení je přidat buňce další drát, který říká, kdy se smí poslouchat.
Přepněte D několikrát za sebou a sledujte, že se uložená hodnota ani nehne. Změní se teprve na Tik.
Tomu drátu se říká hodiny a jeden jediný jde celým čipem. Není to hodinový strojek a nic neměří, jen pravidelně střídá nulu a jedničku, a jedno takové střídnutí se jmenuje takt. Když výrobce uvádí 5 GHz, mluví o tom, že se tenhle drát přepne pětkrát za nanosekundu.
Z toho plyne pořádek, na kterém stojí celý zbytek počítače. Mezi dvěma tiky se dráty mohou chovat jak chtějí, signály se šíří různě rychle a výsledky se teprve ustalují. V okamžiku tiku se ale všechny buňky naráz podívají na své vstupy a uloží, co tam zrovna je. Mezičas nikoho nezajímá. Důležité je, aby se do něj všechno stihlo ustálit. Tady se potkává minulý díl s tímhle: nejdelší cesta signálu musí být kratší než takt, a právě proto je sčítačka s pomalým přenosem problém.
Co se stane, když se vstup změní přesně v okamžiku tiku
Buňka potřebuje, aby byla hodnota na vstupu klidná kousek před tikem a ještě kousek po něm. Těm dvěma intervalům se říká doba přípravy a doba přidržení a jsou velmi krátké, mnohem kratší než samotný takt.
Když se vstup změní přesně do té škvíry, buňka nemusí skončit ani na nule, ani na jedničce. Zůstane viset mezi oběma hodnotami, protože obě hradla v jejím kruhu se přetahují a ani jedno nevyhrává. Říká se tomu metastabilita. Součástka přitom není vadná, ten stav z jejího zapojení přímo plyne.
Samo se to po chvíli rozhodne, jenže ta chvíle se nedá shora omezit. Pravděpodobnost, že potrvá déle než takt, s časem rychle klesá, a na tom je postavená jediná obrana, kterou máme: signál zvenčí, který s hodinami nijak nesouvisí, se pouští přes dvě takové buňky za sebou. První se může zapotácet, druhá pak dostane hodnotu, která se už stihla ustálit. Riziko tím neklesne na nulu, klesne ale o tolik řádů, že se s ním přestane počítat.
Proto se v čipech tak hlídá, aby všechno běželo na jedněch hodinách. Každé místo, kde se potkají dvě nezávislé časové domény, je místo, kde se musí tahle obrana postavit ručně.
Osm buněk vedle sebe
Jedna buňka drží jeden bit. Osm vedle sebe drží bajt, všechny poslouchají tytéž hodiny a zapíšou se naráz. Takové skupině se říká registr a je to první paměť v téhle sérii, která umí držet celé číslo.
Registrů má procesor jen hrstku, typicky pár desítek, a drží v nich čísla, se kterými zrovna pracuje. Je to nejrychlejší paměť, jakou má k dispozici, protože leží přímo vedle sčítačky a není k ní potřeba nic hledat. Všechno ostatní, co si počítač pamatuje, leží dál a sahá se na to pomaleji.
Dál už stačí propojit, co máme. Výstup registru pošleme do sčítačky z minulého dílu, k ní přivedeme jedničku, a výsledek vrátíme na vstup registru.
Zmáčkněte Tik několikrát a pak pusťte hodiny. Nechte to doběhnout až za 255 a dívejte se, co se stane pak.
To je zpětná vazba ještě jednou, jen v mnohem větším měřítku. Registr drží číslo, sčítačka z něj celou dobu počítá číslo o jedna větší, a jak přijde tik, registr si tu novou hodnotu vezme za svou. Dvě věci, které samy o sobě nic neuměly, tím dohromady počítají.
Všimněte si, že po 255 naskočí nula. Přenos z nejvyššího sloupce nemá kam jít, přesně jak to minulý díl ukázal na přetečení. Tenhle čítač má osm bitů a po 256 ticích je zpátky tam, kde začal.
Proč je paměť v počítači ve dvou úplně různých podobách
To, co jsme postavili, je rychlá paměť. Šest tranzistorů na bit, drží hodnotu, dokud je čím napájet, a odpoví prakticky okamžitě. Říká se jí statická a staví se z ní to, co je v procesoru nejblíž počítání.
Šest tranzistorů na jediný bit je ale drahé. Hlavní paměť počítače se proto dělá jinak: jeden tranzistor a k němu nepatrný kondenzátor, tedy obyčejná nádoba na náboj. Nabitý kondenzátor znamená jedničku. Výhoda je, že se takových buněk vejde na stejnou plochu mnohonásobně víc.
Platí se za to tím, že náboj uniká. Kdyby se nic nedělo, bity by se během zlomku vteřiny samy rozpadly, takže se paměť musí pořád dokola číst a hned zase zapisovat. Říká se tomu obnovování. Norma pro dnešní paměti žádá, aby se celé pole stihlo projít jednou za 64 milisekund, což vychází na obnovovací příkaz každých zhruba osm mikrosekund. Odtud jméno dynamická paměť.
Obě zapomenou všechno ve chvíli, kdy jim dojde napájení, a právě proto je počítač po zapnutí prázdný a vše si musí načíst z disku. Nebylo to tak vždycky. Než přišly tyhle buňky, nosila paměť hodnoty v magnetických kroužcích, které si je držely i bez proudu.
Umíme tedy počítat a umíme si pamatovat. Čítač z poslední animace je ale jednoduchý až hloupě: umí jedinou věc, přičítat jedničku, a dělá ji pořád dokola, dokud tikají hodiny.
Opravdový počítač v jednom taktu něco sečte, v dalším uloží výsledek jinam a ve třetím se podle něj rozhodne, jestli bude pokračovat, nebo skočí jinam. Součástky na to má všechny. Nemá ale nikoho, kdo by je na každý takt přepnul do jiné role.
Zbývá tedy sehnat něco, co mu na každý tik řekne, co se má stát.